Otázka perspektivy

Nedávno jsem objevil nově vydanou knihu „Pohádka o třech malých prasátkách ve světle faktů“. Autorem knihy je pan Alexander T. Vlk. Pohádka o třech malých prasátkách je všem známa: první prasátko si postavilo domeček ze slámy, druhé ze dřeva a třetí, přes neustálé narážky prvních dvou, nelitovalo času ani peněz a postavilo si domeček z cihel. Kde se vzal tu se vzal, objevil se vlk, který kýchnul, zbořil domečky ze slámy a dřeva a na jejich majitelích si pěkně pochutnal. Třetí prasátko se díky chytrému plánování a solidní stavbě zachránilo a stalo se též vypravěčem pohádky.

Nyní, po letech, nám nabízí pan Vlk jinou verzi. Pan Vlk tvrdí, že v kritický den jej při procházce postihl nenadálý záchvat kýchání.  Při záchvatu pochopitelně došlo k tomu, že se pár domečků zbořilo. A je přeci všeobecně známo, že do jeho náplně práce patří i to, že když se setká s malým lahodným prasátkem, má ho sežrat.  Pan Vlk pouze plnil své poslání. Veškeré dosud prezentované údaje hrubě zkreslují situaci a dělají z něj nějakého vraha. Je to všechno jeden velký podvod…

Stanovisko pana Vlka je jistě stanovisko, o kterém doposud mnoho lidí nepřemýšlelo.

Při letošních oslavách 650. výročí založení Karlovy univerzity se konal seminář věnovaný otázce krajanských styků.  Na poslední chvíli jsem byl požádán o krátký příspěvek k panelové diskusi. Při příchodu do místnosti jsem se stal svědkem zuřivé pře mezi jedním panelistou a jistým posluchačem.  Posluchač se pokoušel vyvrátit určitá fakta z předchozí debaty, fakta, která se ho zřejmě osobně týkala. Panelista namítal, že mu nehodlá odpovídat, neboť nebyl ani pozván na seminář, ani vyzván k diskusi. „To není správné – to je jeden velký podvod!“ vykřikl posluchač, a opustil místnost.

Zeptali se mě, proč se krajané a domácí Češi tak nesnášejí. Do značné míry to platí, a je to tím, že ani jedna strana neuznává názor druhé. I když dnes třeba představují dvě strany, tak zapomínají, že patří na jednu a touž minci. Když ovšem perspektiva a stanoviska strany jedné nejsou druhou stranou respektovány, obě se cítí podvedeny.

Před třemi týdny se konal státní pohřeb posledního ruského cara Nikolaje II. a jeho zavražděné rodiny. Pod dozorem ruského prezidenta Borise Jelcina zněly salvy devatenácti děl. Tento ojedinělý, delikátní a symbolický akt umožnil Rusům, aby odstoupili od současnosti, aby ruský národ poznal, co je to návrat perspektivy. Zatímco polovině národa potichu tekly slzy, druhá polovina se cítila, jako by celá záležitost byla jen jeden velký podvod.

Ve světě plném změn je důležité se rozhodnout, jak se na věci a na lidi kolem nás dívat. Čím rychleji se nám podaří uvědomit si naši pozici uvnitř většího obrazu, čím spíše se nám podaří získat dostatečný odstup, abychom dosáhli širšího rozhledu, tím lépe pro každého z nás a pro všechny. Nicméně, pan Vlk, rozštěpená česká komunita nebo donedávna nepohřbený car a jeho rodina nejsou nejčerstvější fakta. Proč to tedy tak dlouho trvá, než se určitá fakta dostanou do správné souvislosti, než se o nich začne diskutovat?

Máme-li dosáhnout svého cíle a najít řešení k dnešním problémům, je důležité si uvědomit, že je můžeme najít pouze cestou k pravdě. Záleží jen na odvaze našich kroků, zda získáme takový odstup, aby se nám vyjevila její plná perspektiva.

Dnes si v České republice mnozí začínají uvědomovat, že o mnoha příbězích stále ještě kolují dvě verze. Někteří dokonce tuší, že mezi námi žije nemalý počet vlků převlečených za ovce.

Jak dlouho to asi bude trvat, než jako národ poznáme tu pravou perspektivu, než zjistíme, jak mluvit vlastní pravdu a hledat její cestu?