Rozhádaní lékaři očkují pacienty dávkami nejistoty

Jednou z navržených reforem ministra Julínka je snaha omezit přesčasové hodiny lékařské služby. Lékaři zvyšují jejich nízké fixní smluvní platy tím, že odpracují nemalý počet přesčasových hodin. Pozoruhodná při této debatě je nejen neschopnost zformulovat problematiku, ale i kdo v ní vystupuje a jak. Tím se odhaluje důležitá příčina současné krize.

Když lékař jako státní zaměstnanec deklaruje přesčasové hodiny, mohou být pouze dvě vysvětlení: buď je problém v  systému, anebo lékařů není dost. To druhé vylučuje fakt, že náš počet lékařů na občana odpovídá evropské normě (stejně tak se vylučuje argumentace, že naše zdravotnictví potřebuje více peněz – jsme v evropské normě). Problém je jinde. Bohužel znám kolegy, kteří deklarují přesčasové hodiny, aniž by jedinou z nich odpracovali, a kolegy, kteří dřou 80 hodin týdně bez zastavení. Přesčasové hodiny, při kterých lékař vykonává stejnou práci, nás jako poplatníky stojí dvakrát více peněz. Celý systém odměňování péče je však závislý na systému bodování, při kterém pojišťovny určují výši výplaty za bod, tedy za výkon. Spor lékařů má tedy být s pojišťovnami, nikoliv s ministrem Julínkem, jehož snaha omezit obrovský počet přesčasových hodin je doprovázena vytvořením konkurenčního systému mezi pojišťovnami. Pojišťovny konečně začnou konkurovat a jediným způsobem, jak zvítězit, bude prostřednictvím nabídky lepších podmínek pacientům (péče) a lepších smluv pro lékaře.

Člověk by očekával, že ze strany lékařů by se smluvní jednání o mzdách mělo dít přes lékařské odbory. Čím je to, že Česká lékařská komora (ČLK) a její prezident tohle převzali? Problém začal s bývalým prezidentem ČLK Davidem Rathem, jehož způsob jednání a účast při řadě skandálů uvnitř komory vedly k tomu, že nemalý počet lékařů přestal chodit na okresní schůze komory. Tím ponechali půdu zbývajícím, tvrdě odborářsky laděným rathovcům, kteří zvolili své delegáty na sjezd komory. Dnes, stejně jak tehdy, tito delegáti nebyli zvoleni legitimně tím, že pro jejich zvolení dle zákona byla zapotřebí nadpoloviční většina všech členů, nikoliv pouze přítomných. Všechno to pokračuje u klonovaného nástupce Ratha, Milana Kubka, který považuje jiné názory od lékařů za „útoky“, které navíc rozděluje do kategorií „směšné“ a „vážné“. Většinu lékařů tohle odpuzuje a tvrdí, že členství v takovéto organizaci by nemělo být povinné. Odborářská organizace tu už je (Lékařský odborářský klub), takže oni se domnívají, že komora má být organizací, která je profesionální, apolitická a ve které být členem je ctí. ČLK tohle dobře ví. Důkazem je její neochota formálně zjistit, jak se na otázku povinného členství dívají její členové. Sám zaplatím ČLK veškeré výdaje spojené s rozesíláním dotazníku v případě, že se potvrdí, že více než polovina členů chce povinné členství místo alternativy povinné registrace za administrativní poplatek a dobrovolného členství za stávající poplatek. Na tohle sám přisel David Rath, když v roce 1994 poslal dopis ČLK, v němž oznámil, že nebude platit členské příspěvky, protože jak jejich výše, tak povinné členství v komoře jsou „v rozporu s Ústavou ČR“. Poté, co se stal prezidentem, zřejmě změnil názor. Ne tak skupina pětadvaceti senátorů, kteří poslali žalobu Ústavnímu soudu na protiústavnost povinného členství v ČLK. Výsledek se očekává.

Debata kolem přesčasových hodin je klíčová proto, že poukazuje na fakt, že zavedení nezbytných reforem ve zdravotnictví nebude možné bez reformy samotné ČLK. Polarizace mezi socialisticko-odborářskou frakcí a ostatními lékaři, kteří se domnívají, že komora by měla být apolitická, profesionální a že být jejím členem by mělo být ctí, nikoli povinností, bude pokračovat. Těžko očekávat, že reforma ČLK přijde ze strany současného vedení. Budou k tomu muset být donuceni buď soudem, parlamentem, nebo ostatními členy, kteří se musí probudit a uvědomit si, že mají takovou komoru, kterou si zaslouží. Dalším řešením je, že se ČLK rozdělí na dvě časti, státní a soukromou, přičemž každá z nich by lépe reprezentovala své členy. Dokud se tak nestane, rozhádaní lékaři budou nadále očkovat pacienty dalšími dávkami nejistoty a napětí.

Martin Jan Stránský, lékař a publicista