Je smutné, že u nás se kvůli skandálu neodstupuje. Změna je ale možná.

Zdálo by se, že skandál kolem aféry premiéra Grosse lomcuje národem. Není to tak.

Politické skandály nejsou exkluzivitou České republiky. Avšak její exkluzivitou je, že tady politik kvůli skandálu neodstoupí. Opilí poslanci, zkorumpovaní ministři, premiér i prezident, kteří lžou, těm všem nadále platíme mzdy, aby nás „reprezentovali“ doma i ve světě a vymýšleli skvělé zákony. Přestože Vladimír Železný čelil obvinění z trestných činů, zvolili jsme si ho do Senátu. Poté, co Senát odebral tomu chudákovi imunitu, jsme ho opět zvolili, tentokrát na vyšší, vzdálenější a hlavně lépe placené místo v Bruselu, aby měl po starostech. Nesmíme se tedy divit, že Gross, který zjevně nedovede vysvětlit, kde vzal peníze na svůj byt, se drží svého „džobu“ za každou cenu.

Gross čeká na naši pomoc

Jen pro porovnání, ve Francii 25. února odstoupil ministr financí Hervé Gaymard okamžitě po tom, co byl obviněn z podivného financování vlastního bytu. Ani v postkomunistických zemích není toto nevídané – v roce 2001 odstoupil maďarský ministr zemědělství József Torgyán ze stejných důvodů. Kdepak náš Standa. Ten čeká na nás, abychom ho z toho dostali. Standa a jeho kompadres totiž dobře vědí, jací jsme a co si mohou dovolit. Vědí to proto, že jsme jim dovolili, aby sjednotili legislativní, prezidentské a justiční funkce do jedné vládnoucí garnitury, která má za jediný cíl udržení se u moci, kontrolovat lukrativní privatizace a nahrabat si občany daný plat do vlastních kapes.

Například, přestože koaliční lidovci prohlásili, že vláda není důvěryhodná, postiženi stranickým krédem politické prostituce za cenu dosažení moci, odmítají z vlády odejít. Při vyhledávání dalších terčů v kampani, jak obohatit stát (rozuměj sebe), se na úrovni ministerstva kultury a policie rozhodlo, že nastane třídní čistka šlechtických rodů tím, že se jejich restituce znovu „prověří.“ Ústavní soud, tentokrát vybaven personálními změnami dle režiséra Václava Klause, prokázal svou spjatost s vládní garniturou při posuzování prvního případu – rodiny Colorado-Mansfeld. Soud zpochybnil rozhodnutí stejného soudu staré tři roky, které znělo – vrátit rodině majetek. Odůvodnil to tvrzením, že předchozí soud neměl čas získat dostatečné důkazy. V Česku nejen justice, ale i demokracie sama hnije. Proč? Od prohry na Bílé hoře přes zradu a prodej národa v Mnichově po vyhasnutí naděje v srpnu 1968 a následující normalizaci jsou naše dějiny dějinami lidu odmítaného. To vedlo k tomu, že jsme byli tlačeni k přijetí taktiky zvolení méně obtížné alternativy pro přežití.

Dnes tento sklon ovládá naše každodenní rozhodování. Takovýto postoj nadále potlačuje elementy, které zlepšují společnost. Proč věřit, když můžeme být zrazeni? Proč bojovat o spravedlnost, když to stejně nemusí nikam vést? Proč jít do ulic a žádat, aby premiér odstoupil, když další nebude o nic lepší? A pokud se do něčeho odvážíme mluvit, sám prezident nám vynadá, že „intelektualizujeme“ a že jsme „nepraktičtí.“ Pokud něco chceme změnit, prý musíme vstoupit do systému. Tedy překročit tlustou čáru, přejít do tábora na Malé Straně a stát se „skutečným hráčem“. To vše jsme zkoušeli, od Impulsu 99 přes nové strany po vstup nových tváří, jež představovaly „naději“ do politiky. A nic se nezměnilo. Tak jsme se naučili – a jsme stále nuceni to dělat – myslet jen na sebe. Přestali jsme věřit v budoucnost, ztratili jsme ideály. Naším národním hrdinou je Jára Cimrman, nikoliv konkrétní osoba. Zeptejte se deseti lidí, co pro ně znamená být Čechem, a dostanete deset různých odpovědí, mnoho z nich cynických. Česká duše je rozvrácená. Proto nás „krize“ našich nažraných politiků nezajímají, pokud nás nechají pást se v Carrefouru a snít o Cimrmanovi.

Nicméně věřím, že je tu naděje. Dnes ji lze spatřit v určitých lidech nejen v táboře na Malé Straně, ale hlavně v regionech. Dále v médiích a ve spoluobčanech, kteří stále věří. Není divu, že Miloš Zeman se pokusil zničit Respekt vykonstruovanou žalobou anebo že se gauner spojený s vládní garniturou pokusil zavraždit reportérku za odhalení toku špinavých peněz. Byl to tisk, který odhalil a odhaluje skandál po skandálu, včetně nynějšího. Jeho zprávy přinutily alespoň tři osoby k podání žaloby na Grosse za spáchání trestného činu, vyvolaly petice, požadující jeho odstoupení. Všechny tyto akce ve skutečnosti nejsou jen proti Grossovi, ale proti zlozvykům, které přežívají z minulosti a kazí naši budoucnost. Změna k lepšímu je lehčí, než se zdá. Tím, že jsme se odnaučili, že můžeme věci měnit, se nám to tak možná nejeví. Výhra nesouvisí s výsledkem, ale pouze s naší odvahou pustit se do boje. Tentokrát proti nám totiž nestojí nikdo jiný než my sami.

Martin Jan Stránský; lékař a vydavatel