Klíč k budoucnosti – nebourat, ale stavět

Posledních deset let přineslo České republice mnoho úspěchů, mezi něž nesporně patří založení demokratických institucí, svobodné volby, hladké rozdělení republiky, přistěhování Rádia Svobodná Evropa a ze všeho nejvíce členství v NATO a svoboda. Nicméně naše země zůstává převážně postkomunistickou, nikoliv demokratickou zemí. Ekonomická transformace byla pouhou karikaturou kapitalismu v tom smyslu, že vláda zabránila přílivu dostatečného množství západních investic (a s nimi spojenému know-how) do klíčových oblastí bankovnictví, energetiky a telekomunikací. Krátkozraký důraz vlády na rozhodující slovo ekonomiky šel ruku v ruce s absolutním zanedbáním občanského sektoru, společenských hodnot a právního systému.

Bez těchto záruk zůstala nově získaná svoboda tisku a projevu impotentní a byla nahrazena alibistickým chováním, jež se stalo všeobecně platným. Dále je třeba zdůraznit to, co se před deseti lety nedělo: buď revoluce je, nebo není. V Československu pouze došlo k výměně stráží, při níž si hlavní aktéři zaměnili role s těmi v zákulisí jeviště. Opuštění komunistických zlozvyků přímo souvisí s věrností systému a společnosti. V Polsku byl komunismus od roku 1980 podkopáván Solidaritou, v Maďarsku byly zavedeny kapitalistické myšlenky o deset let dříve. Dá se říci, že v roce 1989 byli Češi „spolehlivějšími“ komunisty než Poláci či Maďaři, kteří už překročili startovní čáru. Navíc zde působí vliv Bílé hory, postavení ve středu Evropy a léta 1938 a 1968 toto vše podpořilo sklon k adaptaci bez jakéhokoliv odporu. Český občan má tedy v otázce porozumění demokracii blíž k občanu na Východě než na Západě. Čeští politici se dodnes soustřeďují na politické spory a udržení moci místo toho, aby dali přednost principu dohody nutnému k získání občanské důvěry. Klausovy pokusy o změny v ústavě a volebním zákoně jsou právě těmi příklady, kdy se „peče“ podvod uvnitř stranického sekretariátu. Za pomoci loutkové vlády v roli rukojmího se pak tento podvod dostane před poslance bez jakékoliv diskuse s občanem! V případě, kdy se občanovi něco nelíbí a protestuje, je mu arogantně sděleno, ať drží hubu nebo ať navrhne vlastní řešení. Dnešní otevřeně vulgární postoj Václava Klause a Miloše Zemana ke stále četnějším protestům občanů se vůbec neliší od reakcí komunistické moci před více než dvaceti lety na vznik Charty 77.

Naštěstí začíná občan reagovat. Volba nezávislého kandidáta Václava Fischera do Senátu na jedné straně a rostoucí počet příznivců komunistické strany na straně druhé to dokazují. Založení občanské iniciativy Impuls 99 a výzva Děkujeme, odejděte! potvrzují, že touha po skutečných změnách roste. Jak tedy vypadá cesta do budoucnosti? Ze všeho nejvíce prostřednictvím cíleně zaměřeného vyrovnávání s komunistickou minulostí a přiznání, že tato minulost způsobila více škod než všechno před ní i po ní. Klíč k řešení je nikoliv v trestní, ale v usmiřující justici, jež by konečně upřesnila mantinely, v nichž bude společnost žít. Je třeba znovuotevřít rány, aby se začaly hojit. Hlavním politickým cílem se musí stát rychlá integrace do euroatlantických struktur (a nejen do Evropské unie), ale i do evropského systému a jeho společenských a morálních hodnot. Národ, který žil pro to, aby se něco zbouralo, se nyní také musí naučit stavět. V projevu z 28. října prezident Václav Havel tvrdil, že se Česká republika nachází v dosud nejdůležitějším bodě rozhodování. Věřím, že mimořádný český smysl pro nepromeškání možnosti zvolit výhodnější postup se opět potvrdí. Lepší možnost nikdy neexistovala a také nenastane.