Achilova pata
V roce 1989 činily státní výdaje na zdravotnictví 27,5 miliardy Kč. Pro minulý rok se tyto výdaje zvýšily na zhruba 82 miliardy Kč, tj. o přibližně 300 %, zatímco inflace za stejné období byla 110 %. Uprostřed této tendence ohlásilo Ministerstvo zdravotnictví úmysl privatizovat, aniž se dosud objevil plán, který by zahrnul zároveň problematiku zdravotnictví i finačních zdrojů a zaručil, že nová právní úprava bude přehledná a koherentní, takže dokáže zaručit vnitřní návaznost a kontrolu celého systému.
Výsledkem toho všeho je, že v České republice neexistuje žádný systém zdravotnictví – nejrůznější legislativní, instituční, pojišťovací a odborná schémata se volně pohybují po svých drahách, aniž by byly vzájemně propojeny a mohly spolu komunikovat. To ovšem vede k tomu, že proti kolísajícímu počtu nedostatečně regulovaných pojišťoven, které jednostranně vypovídají smlouvy, stojí rostoucí počet bývalých ministrů zdravotnictví. Ale především k tomu, že přibývající zdravotnická zařízení se marně pokoušejí pokrýt základní služby.
I když se za posledních let zdravotní stav populace rozhodně nezhoršil, a v určitých oblastech se spíše zlepšil, dochází přesně k tomu, k čemu dojít nemělo: totiž ke dvojímu standardu a k roztříštěnosti v poskytování zdravotní péče. Možnosti pacientů vybrat si lékaře se omezují buď na stále přetížené státní kliniky, anebo na soukromá zařízení, v nichž jsou ovšem nuceni připlácet z vlastní kapsy na krytí výdajů, které jsou nedostatečně kompenzovány nepromyšleným bodovým systémem pojišťoven.
Vláda, která uvolňuje prostor pro neomezené působení tržních sil ve zdravotnictví, se dostává do rozporu s nabádáním premiéra Klause, aby se zdravotníci opírali o etické normy své profese a spokojili se zatím se základní mzdou, která je nižší než plat sekretářky v prosperující firmě. Pochopitelná nespokojenost zdravotníků i lékařů, kterou to vyvolává, se projevuje jak v nedávné, tak i v plánované stávce lékařů, tak ale také v jisté nespokojenosti pacientů s narůstající nepřehledností systému.
Patrně ze všech těchto důvodů premiér Klaus uznal, že je třeba „jasně, jednoznačně a srozumitelně zformulovat vizi budoucího tvaru našeho zdravotnictví“ (projev na sjezdu České lékařské komory v prosinci minulého roku). Zatím se však situace nemění. Návrhy nynějšího ministra zdravotnictví Stráského vyvolávají bouřlivé reakce odporu, takže politik vládní koalice (z ODA) srovnává již Stráského s Rubášem.
Většinu lidí kupodivu zatím nezajímá, že během třetího roku je tu již třetí ministr zdravotnictví. Pokud by však opozice dokázala nabídnout východisko ze současné situace, které by zároveň naznačovalo cílovou představu, pokud by získala podporu zdravotníků a ukázala na otáčecí dveře do ministerstva zdravotnictví, není vyloučeno, že by šíp, mířený na tělo, trefil patu. S předvídatelným výsledkem. Což není výzva, nýbrž pouhé konstatování.
Martin Jan Stránský
Publikováno:
Přítomnost
únor 1996
Kontakt
MUDr. Martin Jan Stránský
Národní 9, Praha 1